Pravěký metal je zpět! Navíc to křížení s punkem, hc a nevím, čím vším ještě, je pak už jen logickým důvodem „semknutí“ se všech prastarých odnoží neotesané kytarové hudby. Takže něco, nad čím bychom ještě před pár lety jen nevěřícně kroutili hlavami, je v prosinci roku 2011 tvrdou realitou. To už pak nikoho nepřekvapí, že těsně před startem této vagabundské metalové show se to v útrobách pražského klubu Matrix jen hemžilo jedincema s džískama, na kterých kvůli různým nášivkám současným retro kapel už prakticky nezbývalo žádného volného místa. Maximálně tak na vzpomínku na některé osmdesátkové veličiny, bez nichž by nebylo ani těch dnešních.

Z tohoto pohledu je přítomnost norských WOLVES LIKE US na tomto turné vítaným osvěžením. Je však škoda, že v Praze zůstalo jen u nenaplněných očekávání. Neznat výborné debutové album „Late Love“, tak bych si na základě živého vystoupení desku pořizoval jen stěží. Ono nakonec ani nebylo co, neboť většina merchandise zúčastněných kapel hlásila vysněný „SOLD OUT“. Tradičně nepříliš čitelný matrixovský zvuk by snad ještě nemusel tolik vadit, ale občasné vokalistovo netrefování se do slok anebo dokonce i jejich vynechávání však při hudbě postavené na silných melodických linkách už trochu zamrzí. O moc lépe na tom nebyli ani následující THE SECRET. Nástup měli monumentální, což o to. Tajuplně se tvářící kapela se za zvuků droneových riffů pěkně seřadí na pódiu, aby pak v zápětí do nás nahrnula nezáživný kompilát poskládaný z několika různých dílů. Thrash, doom, něco málo z hardcore a již uvedený drone nedokázaly příliš upoutat pozornost. Ta po zmiňovaném „intru“ klesá až na úroveň častého sledování hodinových ručiček.

Když si začal na pódiu své nádobíčko chystat Joel Grind, byla to předzvěst té „lepší“ části večera. Výrazná blonďatá hříva tohoto pořízka signalizovala nástup nekompromisní oldschoolové hudby, odehrané bez jakýchkoliv kudrlinek. A tak se i stalo. TOXIC HOLOCAUST to odpálili skutečně v obrovském stylu. Na poměry žižkovského klubu velice obstojný zvuk umožnil pohodlnou orientaci v již tak nepříliš hustém porostu historických thrashových riffů, které americké trio sázelo jeden za druhým.

Ono je to průhledné jako folie už ze studiových desek, ale teprve když stojíte pod pódiem, si naplno uvědomíte, že někdy stačí skutečně tak málo. Hodit lačným davům přesně to, oč žádá. Nevymýšlet, nekomplikovat to a taky, což je asi to nejdůležitější, nic neošidit! Tak přesně na takovýto přístup se lze u těchto vzývatelů duchů časů minulých plně spolehnout. Zdrcující nasazení, stupidně jednoduché skladby, jež bez jakýchkoliv rušivých aditiv ctí tradiční thrashmetalová schémata a taktéž bezpochyby i vřelé přijetí publika způsobily, že tato show byla skvělou reminiscencí časů poznávání oné stále trochu neznámé a počertech divoké hudby zvané metal. Kdyby na pódiu nestály zánovní modely aparatury značky Orange, tak mi nic nebrání myslet si, že jsem uprostřed roku 1986 na nějakém z mnoha koncertů v Bay Area.

Vystoupení norských (pro mě stále trochu přeceňovaných) KVELERTAK „zdobil“ opět přehulený zvuk, ale i tak je lze po jejich fyzicky náročném představení přeci jen vzít alespoň trochu na milost. Teze o kapele, které to nejlépe šlape hlavně z pódia, nejsou určitě mimo mísu. Početný soubor měl sice trochu problém se vtěsnat na plochu toho matrixovského (na druhou stranu loni to museli zvládnout na ještě menší strahovské Sedmičce), ale pak už to byly jen samá pozitiva. Patřičně potetovaný Erlend Hjelvik křičel, sem tam zpíval, pobíhal ze strany na stranu a s ohromným nasazením uváděl jednu skladbu za druhou. Mělo to spád, energii, bylo to zábavné a pod pódiem to i slušně vřelo. Tato parta ze Stavangeru se postupně zlepšuje a sehrává a častým koncertováním i definitivně formuje svůj výraz. Rozhodně povedená show.